Historie

Zrození 10. horské divize

V listopadu roku 1939 napadl Sovětský svaz Finsko. Finští vojáci, kteří operovali na lyžích, zničili dvě tankové divize a velmi tak pokořili Sovětský svaz. Charles Minot „Minnie“ Dole, prezident Národní lyžařské patroly (obdoba horské služby), v tom viděl perfektní příklad pro US Army. Ta potřebovala vojáky do horského prostředí. Dole trávil měsíce přemlouváním ministerstva obrany, aby začalo cvičit vojáky pro boj v zimě a horském terénu. V září roku 1940 Doleovi dovolili věc prezentovat generálu George C. Marshallovi, vrchnímu veliteli štábu americké armády. Ten prosadil, aby armáda zareagovala na Doleův návrh k vytvoření horských jednotek.

8. prosince v roce 1941 armáda založila první horské jednotky – 87. prapor horské pěchoty (později se z ní stal celý pluk) ve Fort Lewis ve státě Washington. Byli cvičeni na Mount Ranier's ve výšce 4394 metrů. Nábor pro 87. pěší prapor si vzala na starost Národní lyžařská patrola. Po návratu z Aleutských ostrovů poblíž Aljašky se začal formovat základ nové divize.

10. horská divize ve Druhé světové válce

Tento jedinečný útvar vznikl v červnu 1943 v Camp Hale ve státě Kolorádo jako 10. lehká divize. Bojovou sílu divize tvořily 85., 86. a 87. pěší prapor. Roční výcvik v 2806 metrech nad mořem v Camp Hale dodával vojákům dovednosti k boji a přežití v těch nejtvrdších horských podmínkách.

22. června 1944 byla divize převelena do Camp Swift ve státě Texas.

6. listopadu 1944 byla 10. divize přejmenována na 10. horskou divizi. Ten samý měsíc byla schválena modrobílá „horská“ nášivka.

Boje – 1945

Divize vstoupila do bojů 28. ledna 1945 na severu Apeninského pohoří v Itálii. Měla se utkat s Němci rozmístěnými 5 mil před Monte Belvedere (hřeben Monte della Torraccia). Ostatní divize třikrát usilovaly o útok na Mount Belvedere, dokonce ho dočasně držely, ale žádná z nich neuspěla. Nejdříve měla divize obsadit linii na západ od amerických pozic známou jako Riva Ridge. Němci na Riva Ridge chránili přístup na Mount Belvedere. Útok na Riva Ridge provedly 1. prapor a rota F 2. praporu 86. pluku horské pěchoty. Po mnoha průzkumech bylo rozhodnuto, že útok, při kterém bylo třeba překonat převýšení 450 metrů, bude uskutečněn v noci. Němci usoudili, že je nemožné napadnout a dobýt vrchol pouze s jedním praporem horské pěchoty. Útok vedený 18. února 1945 byl ve všech ohledech úspěšný a nepříjemným překvapením pro Němce.

Mount Belvedere byl další v pořadí. Belvedere byl těžce chráněn minovými poli. 85. a 87. prapor uskutečnily 19. února bez podpory dělostřelectva frontový útok na Belvedere. Útok byl překvapivě úspěšný a po těžkých bojích vrchol kapituloval. S vědomím o důležitosti kóty Němci během dvou dnů podnikli sedm protiútoků. Po prvních třech dnech těžkých bojů měla divize 655 zraněných a 195 mrtvých. „Desítka“ zajala více než 1000 nepřátelských vojáků. 10. horská divize byla nyní v pozici, kdy mohla překročit dosud německé Apeninské pohoří a silnicí 65 otevřít cestu do údolí Po.

14. dubna 1945 začala poslední fáze války v Itáli. 10. horská divize v čele 5. armády zaútočila na údolí Po. Boje byly kruté – 533 divizních vojáků zraněných, pohřešovaných nebo zabitých během prvního dne.

Medaile Cti – Vojín první třídy John D. Magrath - 14. duben 1945

14. dubna se vojín první třídy John D. Magrath z východního Norwalku, stát Conecticut, přidělený k rotě G 2. praporu 85. pluku pěchoty, stal jediným divizním vlastníkem Medaile cti. Jeho rota byla pod těžkou dělostřeleckou a minometnou palbou nedaleko Castel d'Aiano v Itálii. Chvíli poté co rota překročila frontu, dostala se pod intenzivní nepřátelskou palbu a velitel roty kapitán Halvorson byl zabit. Dobrovolníci se spojili se zástupcem velitele a přesunuli se na průzkum na kopec 909. Radista Magrath se také rozhodl připojit ke skupině. Poté, co překonali několik málo metrů, byli připíchnuti k zemi. Ale místo zalehnutí jak všichni ostatní učinili, Magrath, vyzbrojen pouze svou M-1 Garand, vyrazil vpřed a zmizel za rohem domu. Dostal se v tváří v tvář dvěma Němcům s kulometem, jednoho zabil a druhého donutil, aby se vzdal. Dalších 5 nepřátel vyběhlo z úkrytu, stříleli na Magratha a stahovali se směrem ke svým liniím. On odhodil svou zbraň, vztekle se vrhl na německý kulomet MG-34 a kropil to do prchajících Němců. Jednoho zabil a tři zranil. Pak uviděl jinou německou pozici, vyrazil vpřed a dostal se do přestřelky. Výsledkem byli dva mrtví a tři zranění. Zbytek roty G ho s úžasným obdivem následoval. Den poté Magrath dobrovolně utíkal přímo do těžké minometné palby, aby shromáždil zprávy o ztrátách. Zatímco se přesouval otevřeným prostranstvím, dva minometné granáty mu explodovaly pod nohama a okamžitě ho zabily. John Magrath zahynul ve svých devatenácti letech a byl posmrtně vyznamenán medailí cti. V červnu roku 1995 byl Vojenský sportovní komplex ve Fort Drum přejmenován na Tělocvičnu Johna D. Magratha. Pamětní deska uctívá jeho památku.

Přechod Po, jezero Garda, válka končí

Časně 20. dubna, sedmý den útoku, vtrhly první jednotky 85. praporu do údolí Po. Pět dní bojů si vyžádalo 1283 mrtvých. Po prolomení německé horské fronty, bylo dalším cílem překročit řeku Po.

Ráno 23. dubna byla 10. horská divize první, kdo dorazil k řece Po. První jednotky 87. praporu překročily pod palbou řeku v padesáti lehkých člunech.

Poslední boj 10. horské divize byl blízko jezera Garda, které leží na úpatí Alp. 27. dubna 1945 dorazili první vojáci na jih jezera a odřízli německé armádě hlavní únikovou cestu do Brennerského průsmyku. Postup divize byl zpomalen zničenými tunely a silničními blokádami. S použitím obojživelných DUKW byly překonány všechny překážky a podařilo se dobýt města Riva a Tarbole. Organizovaný odpor v Itálii skončil 2. května 1945.

„Desítka“ kompletně zničila pět elitních německých divizí. Po 114 dnech boje měla 10. divize 992 zabitých a 4154 zraněných.

Protože 10. horská divize vstoupila do bojů mezi posledními, počítalo se s ní při plánované invazi do Japonska. Tyto plány však ukončila kapitulace Japonska v srpnu 1945. Po krátké službě v okupační armádě v Itálii, byla „Desítka“ poslána do Camp Carson ve státě Colorado. Tady byla 10. horská divize 30. listopadu 1945 rozpuštěna.

Poválečný vzrůst lyžařství

Veteráni z 10. horské divize se po druhé světové válce z velké části zasloužili o rozvoj lyžování nejen ve sportu ale i v rekreačním průmyslu. Bývalí vojáci upravili kopce pro lyžování, postavili lyžařské chatky, navrhli lyžařské vleky a celkově zlepšili lyžařské vybavení. Začali vydávat lyžařské časopisy a otevřeli i lyžařské školy. Vail, Aspen, Sugarbush, Crystal Mountain, a Whiteface Mountain jsou jen několika málo z lyžařských letovisek postavených veterány 10. horské divize.

10. pěší divize 1948-1958

Armáda potřebovala trénovat velký počet nováčků, proto byla „Desítka“ 1. července 1948 ve Fort Riley ve státě Kansas obnovena jako cvičná divize. Z tohoto důvodu si nezachovala označení z doby války a ztratila nášivku „Mountain“. Divize měla za úkol zpracovat a vycvičit nové vojáky pro službu v ostatních armádních jednotkách. Propuknutí korejského konfliktu v červnu 1950 ještě zvýšilo důležitost divize. Během let 1948-1953 dokončilo pod vedením instruktorů 10. divize základní výcvik 123000 mužů.

V lednu 1954 oznámilo ministerstvo armády že se 10. divize stane bojovou pěší divizí a bude poslána do Evropy v rámci nové střídací taktiky. V květnu 1954 byla 10. výcviková divize redukována na nulu. Personál a vybavení 37. pěší divize byl přesunut do Fort Riley a 15. června 1954 se z něj stala nová 10. pěší divize. „Desítka“ vystřídala 1. pěší divizi v Německu během operace známé pod názvem Gyroskop. Velitelství 10. divize bylo umístěno ve Wurzburgu a všechny jednotky se nacházely v okruhu 120 kilometrů. Soustředěna v oblouku mezi Frankfurtem a Nurenburgem, zaujímala divize strategickou pozici ve středu obranných sil NATO. S devíti pěchotními, čtyřmi dělostřeleckými, a s jedním tankovým praporem byla 10. pěší divize významnou vojenskou silou v oblasti. V roce 1958 byla 10. divize v Německu nahrazena 3. pěší divizí. Poté byla „Desítka“ poslána do Fort Benningu v Georgii a 14. června 1958 vyřazena.

10. horská divize (lehká pěchota) – 1985 do současnosti

Divize byla oficiálně znovu obnovena 13. února 1985, ve Fort Drum, stát New York, jako 10. horská divize (lehká pěchota). Velitelem divize se stal brigádní generál William S. Carpenter. „Desítka“ byla první divizí vytvořenou od roku 1975 a první na severovýchodě Spojených států od druhé světové války. 10. horská divize byla navržena k tomu, aby se účastnila velkého počtu různých misí po celém světě. Vybavení bylo přizpůsobeno k menší velikosti a váze z důvodů taktické pohyblivosti.

Pouštní štít/bouře 1990 – 1991

Ačkoli „Desítka“ nebyla do jihozápadní Asie odvelena jako jednotka, jelo tam asi 1200 vojáků. Největší jednotkou, která zde byla, byl 548. logistický prapor s téměř 1000 vojáky, kteří podporovali 24. mechanizovanou divizi v Iráku. Po příměří v březnu se první divizní vojáci začali vracet do Fort Drum. Poslední se vrátili domů v červnu 1991.

Pomoc po hurikánu Andrew – Florida 1992

24. srpna 1992 udeřil na jihu Floridy hurikán Andrew. Zemřelo 13 lidí, zhruba čtvrt milionu lidí zůstalo bez domova a způsobené škody přesáhly 20 miliard dolarů. 27. září 1992 si na sebe 10. horská divize vzala odpovědnost organizace pomoci postiženým hurikánem Andrew jako „Task Force Mountain“. Divizní vojáci zřizovali humanitární tábory, rozdělovali potravu, šatstvo, základní léky a podíleli se i na odklízení sutin a obnovení budov. Poslední z 6000 divizních vojáků rozmístěných na Floridě se vrátili domů v říjnu 1992.

Somálsko 1992 – 1994

Operace Restore Hope (Návrat naděje) – od prosince 1992 do května 1993. 3. prosince 1993 bylo divizní velitelství jmenováno velitelstvím všech armádních sil UNITAF (Unified Task Force) pro operaci Restore Hope. Generálmajor Steven L. Arnold, velitel divize, byl jmenován velitelem vojenských sil. Úkolem divize bylo zabezpečit významná města a cesty, aby humanitární dodávky mohly bezpečně proudit k hladovějícímu Somálskému obyvatelstvu. Díky práci 10. horské divize oznámily humanitární organizace konec potravinové krize a útlum kmenových bojů. Rota A 41. ženijního praporu postavila 50 metrů dlouhý most typu Bailey severně od města Kismayo. Byl to největší most Bailey postavený americkými vojáky mimo území USA od Vietnamské války. V polovině února 1993 začala divize své síly v Somálsku postupně redukovat.

Operace Continue Hope (Naděje pokračuje) – květen 1993 až březen 1994. 4. května převzaly „Spojené národy“ úkol zabezpečení toku humanitárních dodávek v Somálsku. Všechny zbývající divizní jednotky v Somálsku se tím dostaly pod nové velení.

2. prapor, 14. pluk pěchoty (2-14th) pomáhá Rangers – 3. až 4. října 1993

3. října provedl „Special Operations Task Force Ranger“ razii za denního světla v nepřátelské pevnosti, hluboko v milicemi drženému Mogadishu. Rangers se úspěšně zmocnili některých klíčových pomocníků Mohammed Farah Aidida, ale šli na pomoc nepřátelskou palbou sestřelenému vrtulníku. Rychle byli obklíčeni somálskými ozbrojenci. Jednotky rychlého nasazení 2-14th byly vyslány, aby zabezpečily evakuační trasu. Jakmile padla tma byla 2-14th posílena koaličními obrněnými jednotkami a tři hodiny pod palbou postupovali z přístavu k Olympijskému hotelu a oblasti, kde se nacházeli Rangers. 2-14th se úspěšně spojila s Rangers a pod palbou se začali stahovat po cestě zabezpečené pákistánskými silami. Ve chvíli, kdy se nad městem objevily první sluneční paprsky, „dobelhali“ se vyčerpaní vojáci do Pákistánci drženého městského stadionu. Pro vojáky 2-14th trvala tato tvrdá zkouška přes dvanáct hodin. 2-14th měla celkem 29 vojáků zraněných a jednoho zabitého. Jeden voják 41. ženijního praporu připojeného k 2-14th byl během boje zraněn a později zemřel v nemocnici v německém Lanstuhlu. „Task Force Ranger“ měli 19 mrtvých, 57 zraněných a 1 byl nezvěstný (zajat, později se vrátil živý domů). Odhad Somálských ztrát byl 300 mrtvých a přes 700 zraněných. Nepřetržitý boj trval šest a půl hodiny a byl to nejdéle trvající střet americké armády od vietnamské války.

Poslední divizní útvar v Somálsku, 2. prapor 22. pěší divize se vrátil domů 12. března 1994. V Somálsku sloužilo celkem 7300 vojáků 10. horské divize.

Operace Uphold Democracy (podpora demokracie) – Haiti 1994 – 95

Divize tvořila jádro mnohonárodnostních sil na Haiti (MNF Haiti) a „Joint Task Force 190“ (JTF 190) během operace Uphold Democracy. MNF Haiti byla Američany vedená koaliční síla na Haiti, která zahrnovala vojáky 20-ti národů. Víc než 8600 z téměř 21000 vojáků na Haiti nosilo nášivku 10. horské divize.

V 09:30 19. září 1994 zahájila 1. brigáda divize útok vzdušným úderem z letadlové lodi. Sestával z 54 helikoptér a téměř 2000 vojáků, kteří zabrali mezinárodní letiště Port-au-Prince. Byla to největší armádní letecká operace vedená z letadlové lodi od doby „Doolittle Raid“ za druhé světové války, kdy bombardéry letectva Spojených států odstartovaly z letadlové lodi, aby napadly Tokio.

Úkolem divize bylo vytvořit bezpečné a stabilní prostředí, ve kterém by mohla legitimní vláda haitského prezidenta Jean – Bertrand Aristide obnovit demokracii. Finální krok příprav návratu Aristide z exilu nastal v brzkých hodinách 13. října, kdy generál Cedras, členové jeho rodiny a takzvaná vláda opustili zemi a odjeli do Panamy. Když se prezident Aristide 15. října 1994 vracel na mezinárodní letiště Port-au-Prince, bylo zajištění jeho bezpečnosti laskavost od 10. horské divize.

15 ledna 1995 předala 10. horská divize kontrolu nad MNF-Haiti 25. pěší divizi. Posledních 8600 vojáků, jež sloužili na Haiti stáhla divize 31. ledna 1995.

Operace Joint Guard (společná stráž) – Bosna 1997

642. ženijní rota byla nasazena v Bosně 18. března 1997. Šestiměsíční mise zahrnovala úpravu komunikací a stavbu základen. Dvě jednotky 2. praporu 14. pěšího pluku dorazily o den později. Úkolem roty B bylo bránit stavbu důležitého mostu, rota C pak byla jako záloha.

Task Force Eagle - 1998 - 2000

Na podzim roku 1998 dostala divize oznámení, že by mohla sloužit jako hlavní velitelství Task Force Eagle. Task Force Eagle poskytovalo mírové síly na podporu pokračující mnohonárodnostní operace v severní oblasti Bosny a Hercegoviny.

Pro Stabilization Force 6 (stabilizační síly) započaly přípravy ihned. Zatímco divizní štáb začal plánování, vojáci začali trénovat. Divize se rozdělila na dvě části: Task Force Drum (vojáci zůstávající na území Spojených států) a Task Force Eagle (vojenská síla připravená k rozmístění v Bosně). Výcvik zůstal zaměřený především na bojové schopnosti.

V průběhu příprav pro nasazení v Bosně v roce 1999 se odehrály několik významných událostí, zahrnujících konferenci SFOR6 v Bosenské Tuzle; rozmisťovací cvičení ve Fort Drum a v neposlední řadě konference ve Fortu Drum a Fort Hood.

Vybrané divizní jednotky se začaly rozmisťovat na konci léta, dokud se nespojily se svým velitelem generálmajorem Jamesem L. Campbellem, který v Bosně upřednostňoval „své“ vojáky. Rozmístěno bylo přibližně 3000 divizních vojáků. Ve Fort Drum bylo mezitím vyvinuto maximálního úsilí, aby byla zajištěna bezpečnost a péče o vojáky i jejich rodiny, které zůstaly doma.

Poté, co se úspěšně zhostili své mise v Bosně, přenechaly divizní jednotky své úkoly vojákům 49. obrněné divize Texaské Národní gardy. Začátkem léta roku 2000 se všichni vojáci 10. horské divize bezpečně vrátili do Fort Drum.

Po součtu humanitárních, výcvikových a bojových misí získala 10. horská divize vyznamenání jako nejnasazovanější armádní divize během 90-tých let. V této době absolvovaly vojenské síly Spojených států největší počet misí od konce druhé světové války.

Přípravy pro budoucnost – JCF – AWE 2000

Joint Contingency Force – Advanced Warfighting Experiment (JCF – AWE) byl zahájen v září 2000, kdy vojáci 1. divizní brigády úspěšně dokončili téměř měsíc trvající cvičení ve středisku bojové připravenosti ve Fort Polk.

JCF – AWE byl navržen k tomu, aby zlepšil, ukázal a ověřil bojeschopnost a efektivitu bojových systémů na bojištích budoucnosti. Zaměřil se především na tři hlavní cíle:

• Rozšířit přehled velitele o situaci pomocí elektronického velení a řízení, vylepšených komunikačních prostředků a zlepšení součinnost mezi bojovými systémy a postupy.
• Zvýšit efektivitu vojenských operací v zastavěných oblastech.
• Zdokonalit schopnost vojenských sil plánovat a provádět bojové a preventivní operace.

Těchto cílů se podařilo dosáhnout zavedením mnoha technologických novinek jako například digitálních komunikačních systémů, bezpilotních letounů a tepelně naváděných zbraní.

Za méně než rok se vojáci seznámili s novými technologiemi a začali se učit, jak využít výhody těchto systémů v bojových situacích. Vojáci divize opět získali jedinečnou zkušenost při formování budoucnosti pěchoty.